Zapněte si... aneb Dějiny zipové revoluce
Všedním, možná i neprávem přehlíženým doplňkem kalhot, bund a tašek se nejdřív uzavíraly pytlíky na tabák. Dnes s ním rozepínáme historii lidské technologie i sexuálních symbolů.
Když si Středoevropan rozepíná kalhoty, měl by se uklonit k západu, protože zip vznikl v Americe. Nebo raděj k východu, protože dneska se jich většina vyrábí v Japonsku firmou YKK, jejíž zdrhovadlo pravděpodobně i vy držíte v ruce každý den.
Textilák Elias Howe měl v životě i v obchodě dlouho až cimrmanovskou smůlu. Přestože si v polovině devatenáctého století v Americe patentoval šicí stroj s dvojitým řetízkovým stehem (US patent číslo 4750), na cestách Evropou zjistil, že na starém kontinentu už velice podobným vynálezem zásobuje krejčovské dílny nějaký Isaac Singer, autor u našich babiček tolik populární šlapací singerovky. I když se s ním Američan několik let o prvenství vynálezu soudil marně, zatímco jeho rodina v Massachusetts hladověla, stihl roku 1851 na patentovém úřadu přihlásit také dvě řady oček a háčků, které byly registrovány jako „oděvní spojovadlo".
Tenhle předchůdce zipu ještě neměl pohyblivého jezdce - háčky a očka se protahovaly tkanicí, která je po dotažení urovnala. A upřímně řečeno, žádného výrobce městských ani zálesáckých kabátů vynález tehdy nezaujal. Ani progresivní praotec Howe se k zdokonalování svého zdrhovadla nevracel. Měl ostatně jiné starosti, protože soudní při se Singerem nakonec vyhrál a zajistil si pětidolarovou provizi z každého šicího stroje prodaného ve Spojených státech a dolar z těch, které se vyvážely do zámoří. Za války Severu proti Jihu navíc moudře investoval do bojovníků proti otroctví, a přestože Lincolnovi modrokabátníci stejnokroj zapínali ještě na knoflíky, armádní zásobovatel vojín Howe (a držitel Zlaté ceny za nejlepší šicí stroj na Světové výstavě v Paříží roku 1867) umřel jako multimilionář.
Jeho „oděvní spojovadlo" na sklonku předminulého věku vývojově posunul Whitcomb Judson - jinak chicagský vynálezce tramvaje, kterou měla tlačit vzduchem poháněná šroubovice umístěná v dlažbě. Ten zkonstruoval i stroj, který kovové zuby zdrhovadla všíval do lemu látky. Jeho firma Universal Fastener pak pomůcku na jednodušší zapínání bot prezentovala roku 1893 na Světovém průmyslovém veletrhu v Chicagu. Tam Judsonovo zdrhovadlo k trhákům nepatřilo, desítky miliony lidí totiž obdivovaly první ruské kolo poháněné elektřinou.
Jak vyplývá z jeho patentové přihlášky, Judson plánoval zdrhovadlem opatřit také korzety, rukavice nebo poštovní pytle: „Z výše uvedených důvodů musí být jasné, že bota opatřená mým zařízením se těší všem výhodám před botou s tkaničkami," narážel vynálezce na tehdejší módu vysokých šněrovacích bot. Judsonovi nepřinesla úspěch tramvaj poháněná stlačeným vzduchem, ale ani zip, za jehož vynálezce se všeobecně považuje. Jeho zdrhovadla se prý po několikerém použití na botách až příliš často zadrhovala.
Mami, sleduj!Moderní zip čekal až na moderní dvacáté století. Zasloužil se o něj především švédský Kanaďan Gideon Sundbäck, který v letech 1906 až 1914 v Ontariu postupně zdokonaloval „bezháčkové zdrhovadlo", jehož zoubky se vyráběly z mosazi, zapadaly do sebe jako dvě protilehlá kladívka a používaly dodnes oblíbený - nebo proklínaný, když se zasekne - „ypsilonový systém" s posunovatelným jezdcem. Zřejmě k první hromadné objednávce došlo, když roku 1918 jedna textilka požádala o několik tisíc zipů pro vojenské letecké kombinézy. Dnešního „zipového člověka" to asi pobaví, ale spolu s kombinézou na zip fasovali tehdy američtí vojáci kvůli novému zapínání i návod k použití.
Zpočátku se kromě bot zapínaly na zip hlavně peněženky nebo pytlíky na tabák, teprve potom se o něj začal vážně zajímat i módní svět.
Se samotným názvem zip („zipper") přišli roku 1923 vývojáři firmy B. F. Goodrich, která zoubkované zdrhovadlo ještě pořád používala při výrobě obuvi. Po rychle rozepínatelných gumových galoších se ale patent uchytil i u výrobců dětských oděvů: „Mami, sleduj! Jeden pohyb a už jsem zapnutej!" hlásala reklama. A zip se přes boty a poklopec postupně dopínal i ve stále vyšších společenských vrstvách. Roku 1934 přesvědčil britský admirál Louis Mountbatten o výhodnosti kovového zipu před knoflíkovým zapínáním i nástupce britského trůnu a evropští krejčí, kterým kovové zdrhovadlo v džentlmenském rozkroku ještě připadalo vulgární, k němu pohotově přimysleli pruh látky, který pohoršlivou modernitu skryl. Zipovou revoluci už nemohl nikdo zastavit.
Budoucnost patří zipu
„Zipy na Leniných manšestrových kalhotkách pro něj zpočátku představovaly záhadu, ale rozkoš, jakmile ji rozluštil. Zip, zip zip a zip," píše Aldous Huxley ve sci-fi románu Konec civilizace, když líčí lidskou společnost budoucnosti. Nebyla to od něj zas tak šílená prognóza. Koncem třicátých let už zipy vyhrávaly u módních návrhářů ve Francii a roku 1937 časopis Esquire označil zubatý vynález za zásadní inovaci pánské módy. Při jeho obhajobě magazín uváděl, že zip na poklopci - na rozdíl od knoflíků - vylučuje možnost „společensky ostudného nedopatření". Apoštolové zipu novým nohavicím evidentně věnovali tolik pozornosti, že je ani nenapadlo, že by si někdo mohl zip cestou z toalet nezapnout. Do ženského odívání zip brzy protlačila italská oděvní výtvarnice Elsa Schiaparelli. Ta spolupracovala na návrzích šatů i klobouků spolu se Salvadorem Dalím nebo Jeanem Cocteauem.
Textilák Elias Howe měl v životě i v obchodě dlouho až cimrmanovskou smůlu. Přestože si v polovině devatenáctého století v Americe patentoval šicí stroj s dvojitým řetízkovým stehem (US patent číslo 4750), na cestách Evropou zjistil, že na starém kontinentu už velice podobným vynálezem zásobuje krejčovské dílny nějaký Isaac Singer, autor u našich babiček tolik populární šlapací singerovky. I když se s ním Američan několik let o prvenství vynálezu soudil marně, zatímco jeho rodina v Massachusetts hladověla, stihl roku 1851 na patentovém úřadu přihlásit také dvě řady oček a háčků, které byly registrovány jako „oděvní spojovadlo".
